Myšlenky, pocity, vize

Nejrůznější úryvky a útržky textů vyňaté z mých poznámek, sešitů, deníků, jakož i korespondence s mými přáteli :)

MYŠLENKA:

Člověku něco leží na srdci, například nějaký "nepodstatný" úkol v každodenním životě, a okamžitá a nutkavá priorita je: zbavit se toho co nejrychleji, splnit si tento úkol a mít klid. Když však na místo oné splněné povinnosti ihned vyskočí povinnost jiná, stejně "naléhavá", člověk jest lapen do pavučiny koloběhu plnění povinností a zapomene na smysluplnost vlastního bytí, přeslechne ono jemné volání své duše, které je přehlušeno "uřvanou" vnější realitou. Z té na nás permanentně doléhají různé hluky a podněty a tisícero různých impulzů bojuje téměř každou vteřinu o naši pozornost (a jak víme: kam jde naše pozornost, tam jde naše energie). Proto je zásadní, abychom si byli tohoto principu vědomi a postupně se z něj vymanili. A abychom pochopili, že tento koloběh není to, co sluje Život, neřkuli naplněný život! Za tím vším nesmyslným pozlátkem se skrývá skutečný Zázrak Bytí, jeho Tajemství… a je na každém z nás, abychom se zastavili, ztišili, zvnitřnili, podívali se do svého nitra, naslouchali mu... a tak postupně poodkrývali roušku tohoto tajemství a začali chápat, kdo vlastně jsme a proč jsme tady, na světě, co tu máme dělat... Jen tak se postupně dobereme vnitřního štěstí a spokojenosti a smysluplnosti bytí... a nalezneme ten pravý Poklad Života svého. ;)

SVATÁ ZEMĚ A PŘETÉKAJÍCÍ ČÍŠE BYTÍ aneb POCTA CHALÍLU DŽIBRÁNOVI:

V záplavě všech dojmů, jež se jako zrnka prachu třpytí na její zlaté a oslepující hladině, štěstí ze mě vyvěrá jako pramen živé vody… Vskutku, onen čas strávený v těchto končinách se dotkl nějaké skryté struny mého srdce, jíž rozezněl, a ona se v něm nyní chvěje, nemohouc se utišit.

Má duše je jako stříbrná číše naplněná po okraj vínem krásy a úžasu… vpravdě nepopsatelně skvostný to čas strávený v oné svaté zemi. Tato se mi zabodla hluboce do srdce jako šíp a ono nyní krvácí nad skutečností, že ji bylo nuceno opustiti; bolestně touží po navrácení do něj… Vše to bylo jako neuvěřitelný sen, z jehož náruče jsem byla násilím vytržena… Ovšem pravdou na druhou stranu je, že bdění zase člověku skýtá prostor k tomu, by mohl z patřičné výšky pozorovat dění pod sebou, které, byv jeho součástí, zahlcen a oslepen konkrétnostmi, nevnímal jako celek se všemi jeho zákonitostmi… Také já právě stojím na vrcholku hory a nahlížím svůj sen.

ZHOUBNÁ CHOROBA A MEYRINKŮV GOLEM:

Prorůstají mnou horečnatě živoucí obrazy prýštící z mého nitra jako křišťálově čirý horský potůček (byť místy přec poněkud zapáchající), z nějž hltavě pije má věčně žíznivá představivost, z… ano, z Golema. Bohužel mé mysli v těchto zmarem prodchnutých dnech, jejichž znamením jest pulzující utrpení, nezbývá příliš sil k tomu, aby se toužebně natáhla k nejvyššímu řádu a mohla splývat s jeho oslnivou harmonií, ježto právě není nic než pouhý otrok, vláčený světem vlastní vetchou schránkou, již je jinak předurčena ovládat. Jak smutné, je-li tomu naopak.

A hle, jaký to zázrak, div divoucí se právě odehrál před užaslým zrakem Všehomíra: poslední nejudatnější kapky lepkavého parazita odpadly z mého hrůzou křičícího těla a odtáhly do věčného zapomnění – veškerá snaha jeho o dosažení konečného podvolení mého Já (která až do tohoto okamžiku sklízela nevídané úspěchy) byla rychle a surově uťata a on byl podivnou cizí silou, jež se rozlila v mých žilách tak náhle a s takovou razancí, až mě to samotnou vyděsilo, v okamžiku nemilosrdně rozdrcen.

...Tys bezesporu neustále hnán starostí o mé blaho a toto ušlechtilé přání tvé na sebe béře podobu nepřetržité a namáhavé drezůry mého mozku, který (jsa nucen vytvářet plastické pojivo mezi různými útržky tvých zpráv) úžasně se zušlechtí.

DOTEK VĚČNOSTI:

Pod klenutým nebem jsem se procházela, pohroužena do toku svých myšlenek, poněkud utlumena a zároveň osvobozena z přísně střežené klece svojí mysli, a přestože jsem cítila příjemnost odloučení od ostatních, podvědomě jsem toužila po čísi přítomnosti… Černá obloha sálala temnou podmanivou silou, jež si pozvolna získávala mé srdce, kus po kusu, a stávala se jeho vládcem tím víc, čím já nad ním pozbývala kontroly… (jako ohromné váhy Věků, v nichž se přesouvá Čas z jedné misky do druhé, byv kvalitativně převrácen v opak, leč kvantitativně zůstává nepozměněn). V hloubi svého nitra jsem cítila, že se něco stane. Byla to nevyhnutelná nutnost, vše směřovalo k následnému vývoji událostí...