Tchoř a Skunk

TCHOŘ A SKUNK
aneb
ROZTODIVNÉ A DECHBEROUCÍ OSUDY UDATNÝCH REKŮ A SLAVNÝCH VLÁDCŮ VŠEVESMÍRU

Úryvek 1:

A stalo se jednoho krásného zimního dne (jenž byl však ve skutečnosti pošmourný, potemnělý a nevlídný), že se naši rekové rozhodli, že si udělají zaslouženou pauzu, a rozletěli se na svých létacích ořích a s větrem v pláštích svých za teplem starověkého Egypta. A to jest míněno doslova, neboť, jsouce svrchovanými vládci Vševesmíru, dokáží Tchoř a Skunk jedním pařátkem dlíti i v jiné časoprostorové dimenzi, tudíž jako za pavučinovou, lehýnkou oponou zříti vše jak bylo před eóny věkův, když byla mocná Sfinga ještě mladá a pyšně, vznešeně a nelítostně odměřovala čas světu: její věčný a neměnný pohled bylť (a stále je) hodinovou ručičkou a celý Kosmos pak ciferníkem olbřímích astronomických hodin. Tchoř a Skunk ji celým srdcem toužili pozdravit, neb ji jako jednu z mála bytostí Vševesmíru respektovali. Chtěli též viděti všechny ty honosné paláce tehdejších vládců světa, faraonů, jejichž moc byla nesmírná, a přec se v porovnání s majestátem Tchoře+Skunka jevili jako děti; spočinout ve vlahém stínu palem, jež ševelivě šeptají o prastarých tajemstvích a houpajíce svými ježatými listy kolébají ke spánku; a vydat se do nekonečné, všudypřítomné pouště na velbloudech, jež svými velkými měkkými chundelatými kopyty hebce a lehce našlapují na rozpálený písek. A samozřejmě toužili uzříti snad největší monument lidství (či spíše Nadlidství přicházejícího z vesmíru): pyramidy v Gíze. Toto vše a mnoho dalších skvostů, monumentů časů dávno zašlých, však stále živoucích v určitých dimenzích bytí.

Úryvek 2:

Ach, jaký to blažený čas sladkého a mudrujícího nicnedělání v bezmezných krásách Egypta Tchoř a Skunk takto strávili, prodlévajíce a učeně a moudře rozmlouvajíce jen a výlučně se sobě rovnými, učíce a rozsévajíce svou nebetyčnou moudrost, avšak zároveň se i trošku přiučujíce od faraonů – dětí Bohů. I nadešel čas, by se naši přátelé konečně vydali pozdraviti mocnou Sfinx, vzdali ji hold a přátelsky ji podrbali za ušima (tak si to aspoň naši hrdinové představovali, však nakonec vše dopadlo zcela jinak..) Onoho dne, byloť již k podvečeru a neodvolatelně se smrákalo, když si to naši chrabří braši (totiž Putorius Putorius a Mephitis Mephitis) sebejistě a, nutno přiznati, možná i trošku nadutě rázovali rudonachovou, vychládající pustinou pouště Sfinze vstříc, kochajíce se zvláštní, netypickou a podmanivou barevností této Bohem (egyptskými a vesmírnými bohy však nikoliv) zapomenuté pustiny. Představovali si, jak si možná sfingu s sebou přivezou domů a budou ji chovati jako mazlíčka – všemi respektovaného a uctívaného, ale stále někoho, kdo jim bude vice méně sloužit. Ale už když se k této soumračné a neskonale mocné a moudré bytosti blížili, úsměvy jim pomalu mrzly na rtech a do srdcí jejich se nepozorovaně vkrádala bázeň a téměř posvátná úcta. Čím více se k ní blížili, tím víc je opanovával tento zvláštní pocit, jakés její kouzlo, které působilo, jako by byla obří magnet a její okolí bylo v jejím magnetickém, magickém područí. Když S+T téměř stanuli u její paty, nemohli se již takměř hýbat, tak silný a dechberoucí byl onen vesmírný vichr, jenž neviditelně vanul ze Sfingy, cele je paralyzuje. Nesměle (byť oni by to nikdy nepřiznali) pozvedli zraky k jejímu kamennému obličeji a víc než cokoliv jiného je přimrazil k zemi její hvězdný, vševědoucí pohled – ano, Sfinga, posel a miláček hvězd! Ni Tchoř, ni Skunk se s takovouto transcendetní silou ještě nikdá nesetkali (což je co říct!), a tak jen oba něco nevýrazně blekotali, mumlajíce Sfinze na pozdrav, se sklopenýma ušima a splihlými ocasy… když v tom je málem srazilo do prachu země mocné zaburácení hromového hlasu: “ZDRAVÍM VÁS, MOCNÝ SKUNKU A MOUDRÝ TCHOŘI, CO ODE MĚ ŽÁDÁTE?!” “Nnnnic,” koktal Skunk, “jen jsme tě přišli, ó mocná Sfinx, pozdravit!” “Tak, tak,” překotně přikyvoval Tchoř, “pozdravit a vzdát Ti hold. Tobě, jež od věků hledíš na Osudy smrtelných i nesmrtelných, jsouc ze všech bytostí tou nejmocnější!” (dodal pro všechny případy, byť o tom nebyl ještě plně přesvědčen). “ACH TAK,” ušklíbla se kamenně (a poněkud shovívavě) Sfinga – její vševědoucí úsměv vypadal asi tak, jako když se nezbedné děti vrátí po dlouhém dni ke své matce a snaží se jí vysvětlit, proč se nemohli vrátit ve slíbený čas.