Úryvek z kapitoly první: U nás doma v říši Dobra:

Dovolte, abych se představila: jsem pegas, tedy okřídlený kůň, a mé jméno je Katja. Žiju spolu se svými třemi sestřičkami Mirou, Sabri a nejmladší Nelou v kouzelné vílí říši, říši Dobra, kde vládne radost, hojnost a blahobyt, a pobývají zde hodná a dobrotivá zvířátka a stvoření, se kterými žijeme v míru a harmonii.

Já i moje sestřičky vypadáme velice podobně, všechny máme sněhobílou, hebkou, lesklou srst, ale lišíme se barvou svých dlouhých hřív a ocásků a také očí: já s Nelou máme hřívu i ocas zlatožluté, Sabri v odstínu světle hnědém a Mira tmavě hnědé. A naše oči? Moje a Neliny jsou průzračné a blankytně modré, Sabriny oči mají měkký něžný výraz a jsou oříškově hnědé a Miriny jsou zase hluboké jako studnice a temně hnědé.

Naším domovem je krásný a útulný domeček postavený z bělounkých hladkých valounů, různobarevných křišťálů a mechu. Máme také svého ochránce, našeho milého kamaráda, jímž je hodný bílý dráček Arian, který dlí a hlídá u klidných vod nádherného duhového jezírka obklopujícího naše obydlí. Ve dne toto jezírko odráží ohnivou záplavu tekutého zlata ze Slunce a v noci pak mléčně bílou, jemnou záři Měsíce a hvězd.

Je známo, že pegasové chladivý svit hvězd obzvláště milují, ježto s nimi souzní a lahodí jejich duším, a že s hvězdami často rozmlouvají a zpívají s nimi vesmírné písně, oslavné hymny jejich vznešenosti a nesmrtelnosti, které prochvívají časem a prostorem a šíří tak hojivou energii do všech možných existujících světů. Hvězdy na ně při tom láskyplně shlížejí a jejich třpyt se zrcadlí v očích pegasů a je v nich rozpoznatelný i přes den, když se do nich zadíváte hlouběji.

Naše říše je rozlehlá a každý se v ní může svobodně pohybovat a kráčet či letět kamkoliv se mu jen zachce. Avšak říše má též svoje hranice a sousedí s temnou říší Babizny, kam vůbec není radno chodit či se k ní jen přiblížit. Babizna je neuvěřitelně mocná a strašlivá vládkyně, temná čarodějnice, která je mistryní všelikých nedobrých praktik a kouzel a která prahne po moci a podrobení si co největšího počtu bytostí, a jejíž říše je zasvěcena Zlu, nespravedlnosti, pomstě, závisti, násilí, vzteku, zradě, podvodu a klamu a podobným nízkým záležitostem. A obyvatelé této říše tomu bohužel odpovídají a sami jsou podvratnými a proradnými stvořeními. Tak jsme o tom alespoň slýchaly odnepaměti z prastarých legend a zkazek, jež se o Babizně a její říši tradují. Babiznu jsme sice nikdy osobně nepotkaly, ale těmto mýtům jsme věřily – neměly jsme důvod je jakkoliv zpochybňovat.

Mezi oběma říšemi se dá projít skrze jedno jediné místo, které sluje Strom Smrti. Babizna za něj nesmí vkročit, za což jsme samozřejmě všichni vděční, a my máme též zakázáno vstupovat na její území. Ovšem kdo by o to stál? Kdo by se chtěl vystavit nebezpečí a setkat se s jejími temnými nohsledy či Babiznou samotnou?

Dlouhou, předlouhou dobu jsme si se sestřičkami žily v radosti a bezstarostnosti, prodlévaly jsme v jakémsi bezčasí, kdy den plynul za dnem a čas utíkal, aniž bychom o něm měly nějaké větší povědomí. Ale jednoho dne se vše změnilo a nastal onen strašný zvrat!

Úryvek 2 pojednávající o návštěvě pegasů v paláci u Nejstarší Bytosti:

Tu se obří vrata vedoucí do přijímacího sálu rozletěla dokořán. Přestože jsme tu již jednou byli, opět nás udeřila do očí jeho dech beroucí majestátnost a třpytivá krása. Jako vše v tomto skvostném paláci, i tento sál byl věru obří, rozlehlý, dávající na odiv bohatství, moc i vkus Nejstarší Bytosti. Mohutné sloupy po stranách ústřední části sálu podpíraly vysokánský klenutý strop barvy blankytu, znázorňující nebe poseté tisícem zlatých hvězd. Rudé, zlatem a stříbrem vyšívané gobelíny nechyběly samozřejmě ani tady a celý prostor se honosil démanty, drahými kovy a drahokamy, vytříbenými pracemi těch nejšikovnějších skřítků-zlatníků z celé Babizniny říše. Rázem jsme pochopili, proč Nejstarší Bytost toužila vlastnit prastarý poklad z pouště: její láska ke klenotům a bohatství všeho druhu byla zkrátka neuhasitelná. Tento první úkol asi nakonec nebyl pouhým jejím rozmarem a zbytečným hazardováním s našimi životy, jak mi to nejdříve připadalo (ovšem nikoliv další dva úkoly, jak jsme se měli brzy dozvědět.) I když na druhou stranu to rozmařilost byla, vždyť již tak byla Nejstarší Bytost nesmírně bohatá a mocná, tak proč chtěla ještě více? Nerozuměla jsem tomu a mí společníci jakbysmet.

Z mých úvah mě však vytrhl strašlivý, kostnatý hlas samotné Nejstarší Bytosti, který se nesl sálem a jako by vycházel ze všech stran najednou: „TAK JSTE TADY! KONEČNĚ! PŘINESTE MI TEN POKLAD, AŤ SE MŮŽU POKOCHAT!“ Vláčeli jsme poklad celým předlouhým sálem, na jehož vzdáleném konci trůnila vysoko nad podlahou, na vyvýšeném podstavci, Nejstarší Bytost, sedící na honosném trůnu, který byl vytesán z jediného obřího kusu zlata. Uvelebena na svém vysokém stolci měla rozhled a povědomí o všem, co se v jejím sále (a v podstatě i celé její části říše) šustlo. Nyní byl však sál pustý, byli jsme v něm jen my a Mulg. Ostatní poddaní N.B. – všeliká stvoření žijící v tomto ohromném komplexu - pro tuto příležitost pozvaní nebyli. Mulg musel být náležitě hrdý, pomyslela jsem si mimoděk, že se mu dostalo té pocty být přítomen u toho, když se bohatství Nejstarší Bytosti rozrůstalo o další skvosty – jako jediný ze dvora. Nejstarší Bytost se tvářila nadmíru nonšalantně a samolibě, jsouc si vědoma své svrchované nadvlády nad všemi živými bytostmi v paláci i okolí (včetně nás). Měřila si nás skoro škodolibě, přišlo mi, pronikavým pohledem jejích průzračně modrých očí, které byly to jediné živé a živoucí na celé její postavě. Měla na sobě háv z těch nejvybranějších a nejdražších látek v barvách blankytné a tmavé-půlnoční modři protkávané rudou nití a červenými vzory a kostlivé ruce měla ověšeny zlatými prsteny a náramky, jakož i její dlouhý krk, na kterém měla několik pevným kruhů náhrdelníků na sobě (vypadalo to jako nějaký prapodivný krunýř). Zvláštní, pomyslela jsem si, ten kontrast mezi kostnatostí jejího těla, připomínající chudobu, pokoru a askezi, a přepychu, do kterého se halí a jímž se obklopuje. Napadla mě ještě zvláštnější myšlenka, že totiž onen její neukojitelný hlad po bohatství může být metaforickým vyjádřením fyzického hladu jejího vyzáblého, ničím nenasytitelného těla. N.B však nepůsobila, že by trpěla nedostatkem, právě naopak – byla vypadala, že je nadmíru spokojená se svým životem i (a to hlavně) sama se sebou.

Nejstarší Bytost se na mě upřeně dívala, jako by mi četla myšlenky, a já instinktivně ucukla před jejím nepříjemně pátravým, skoro rentgenovým pohledem. „TÁÁK,“ prolomila konečně rozhostivší se ticho. Pak rozkošnicky zabořila jednu svou ruku, ozdobenou prsteny a náramky, až po kůstky zápěstí do truhlice, kterou jsme vynesli nahoru po mramorových schodech až k ní, a položili ji na mramorovou podestu u jejích nohou. „AAACH, TO JE NÁDHERA! Libovala si Nejstarší Bytost slastně „pod vousy“. „JSEM POTĚŠENA. DOBŘE JSTE SI VEDLI! TENTO POKLAD POCHÁZÍ Z ČASŮ MÉHO MLÁDÍ A MÁ PRO MĚ NEVYČÍSLITELNOU HODNOTU. KONEČNĚ JE MŮJ!“ Chvíli se odmlčela, a pak pokračovala: PRASTARÉ MOCNOSTI, KTERÉ V POUŠTI POKLAD ZAKOPALY, MĚ NEMĚLY PŘÍLIŠ V OBLIBĚ A NECHTĚLY, ABYCH TEN POKLAD DOSTALA. PROTO JSEM VYUŽILA VÁS, ČISTÝCH DUŠÍ, KTERÝM BYLO UMOŽNĚNO POKLAD VYKOPAT. JÁ BYCH TO UDĚLAT NEMOHLA… ANI MOJI SLUŽEBNÍCI.“ Tak to tedy bylo: kohokoliv jiného by opravdu onen tunel Prastarých Mocností k pokladu nepustil – nikoho, kdo by měl záměr ukrást poklad z čiré hamižnosti. Ony Mocnosti věděly moc dobře, co se skrývá v nitru Nejstarší Bytosti, a tak poklad chtěly ochránit před ní a jí podobným. Však nyní Nejstarší Bytost nad nimi skrze nás zvítězila. Cítili jsme se trochu provinile, nebyla to zrovna nejlepší věc, co jsme kdy udělali, jenže, co jiného nám zbývalo? A třeba budeme mít ještě někdy v budoucnu příležitost to celé nějak odčinit a poklad do pouště - tam, kam patří - navrátit. Náhle jsem pocítila vůči Nejstarší Bytosti vlnu rozhořčení a výčitek, že nás takto proradně využila pro své záměry, svůj vztek jsem však musela pro tuto chvíli potlačit a skrýt.